Jan Tříska (4. listopadu 1936 Praha – 25. září 2017 Praha[1]) byl česko-americký herec. Jeho manželkou byla Karla Chadimová.
Jan Tříska, nado o 4 de novembro de 1936 en Praga e finado o 25. de setembro de 2017 na mesma cidade[1], foi un actor checo-norteamericano, actor.
V letech 1955–1959 vystudoval herectví na pražské DAMU, poté se stal v roce 1959 v té době nejmladším členem činohry Národního divadla v Praze.[2] Na scéně Národního divadla se však objevoval již v době studií v sezóně 1956–1957, kdy alternoval v roli Prvního asistenta v Čapkově Bílé nemoci v režii Františka Salzera a rovněž jako Druhý rekrut v Maryše (režie Zdeněk Štěpánek) a jako Páže ve Svaté Janě (režie Jaromír Pleskot).
Formouse entre 1955 e1959 na facultade de teatro da Academia de Artes Escénicas de Praga, converténdose en 1959 no actor máis novo do Teatro Nacional de Praga.[2] . En 1966 deixouno polo Teatro Za Branou fundado polo disidente Otomar Krejča.
V roce 1966 odešel do Krejčova Divadla za branou, po jeho zániku hostoval v roce 1973 na Kladně a v letech 1974–1977 hrál v Městských divadlech pražských.[3] Hrál v mnoha divadelních a filmových rolích, např. Radúz a Mahulena (1970), Třicet případů majora Zemana.
Despois da súa desaparición en 1973 traballou nun teatro de Kladno e entre 1974 e 1977 na rede de teatros municipais de Praga.[3] Realizou moitos papeis de teatro, televisión e cinema, como o drama Radúz a Mahulena (1970) de Julius Zeyer ou a serie 30 případů majora Zemana.
V registru StB je Tříska uveden jako agent, krycí jméno „Toman“, evidenční číslo 5 680.[4] Sám k tomu uváděl,[5] že agentem nikdy nebyl a že se ho StB neúspěšně snažila získat ke spolupráci.[6]
Aparece no rexistro da Seguridade do Estado StB como axente co nome en clave de "Toman", e número de rexistro de 5 680.[4] Non obstante, el afirmou[5] que nunca fora axente e que o StB intentara recruralo sen éxito.[6]
V roce 1977 podle režimního tisku podepsal tzv. Antichartu,[7] ale současně prý pomáhal Chartu 77 šířit.[8] Později téhož roku emigroval do Kanady, později do Spojených států.
En 1977 emigrou ao Canadá, e máis tarde pasou aos Estados Unidos.
Uplatnění jako herec tam našel až po delší době. Ztvárnil například střelce ve filmu Lid versus Larry Flynt, objevil se v epizodách seriálů Highlander a Highlander: The Raven,[9] filmech Osterman's Weekend, Ronin, 2010: Druhá vesmírná odysea a dalších.
Apareceu no filme The Karate Kid Part III (1989) e The People vs, Larry Flynt (1996) e en episodios das series de televisión Highlander: The Series ( quinta tempada, 1996) e Highlander: The Raven,[9] (1998) e nos filmes The Osterman Weekend (1993), Ronin (1998), 2010 e outras.
Po sametové revoluci se na čas vrátil do Československa, aby pokračoval ve své herecké dráze.
Despois da Revolución de veludo volveu a Checoslovaquia durante un tempo para continuar a súa carreira como actor.
Známá je jeho role učitele Igora Hnízda ve filmu Jana Svěráka Obecná škola (1991; nominace na Oscara), dále hrál např. ve filmech Želary (2003; opět nominace na Oscara), Horem pádem (2004).
Colleu sona polo seu papel do profesor Igor Hnízdo no filme de Jan Svěrák Obecná škola (1991; candidato ao Oscar), tamén estrelou filmes como Želary (2003; tamén candidato ao Oscar), Horem pádem (2004).
Ve hře Král Lear na Letních shakespearovských slavnostech byl v roce 2002 jeho výkon v hlavní roli oceněn Cenou Alfréda Radoka.
Representou o Rei Lear no festival de verán de Shakespeare en 2002, recibindo o Premio Alfréd Radok.
Za postavu Markíze ve Švankmajerově filmu Šílení získal slovenskou filmovou cenu Slnko v sieti za rok 2006.[10] Jeho jednou z dalších filmových rolí byl kat ve filmové adaptaci Máchovy básně Máj z roku 2008 a Podezření z roku 2009. Na 24. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofest převzal 23. března 2017 ocenění Kristián za přínos světové kinematografii.[11]
Pola súa interpretación do marqués de Sde no filme de Švankmajerově Šílení gañou o premio eslovaco Slnko ao mellor actor de 2006.[10] Outro papel salientable foi a adaptación cinematográfica do poema de Karel Hynek Mácha Máj en 2008
Život
Traxectoria
Odkazy
Notas
Jan Tříska Jan Tříska v roce 2005 Narození 4. listopadu 1936 Praha Československo Úmrtí 25. září 2017 (ve věku 80 let) Praha Česká republika Česká republika Příčina úmrtí následky po pádu z Karlova mostu do Vltavy Povolání herec Alma mater AMU v Praze Manžel(ka) Karla Chadimová Ocenění Medaile Za zásluhy (2002) multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech Seznam děl v databázi Národní knihovny Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jan Tříska
Dostupné online. ↑ IMDb: Jan Tríska ↑ Držitelia Slnka v sieti 2006 ↑ Abel Ferrara a Jan Tříska převzali Kristiána za přínos světové kinematografii. Červený koberec. 2017-03-24.
Dostupné online. ↑ IMDb: Jan Tríska ↑ Držitelia Slnka v sieti 2006 ↑ http://www.cervenykoberec.cz/86485/abel-ferrara-jan-triska-prevzali-kristiana-za-prinos-svetove-kinematografii/.
Dostupné online [cit. 2017-04-15]. (cs-CZ) ↑ http://www.shakespeare.cz/2003/triska.html ↑ Herec Jan Tříska se vážně zranil při pádu z Karlova mostu. iDNES.cz [online].
Falta o |title= (Axuda) ↑ http://www.shakespeare.cz/2003/triska.html ↑ Herec Jan Tříska se vážně zranil při pádu z Karlova mostu. iDNES.cz [online].
Vendula Pizingerová, dříve Svobodová, rozená Václava Horová (* 18. února 1972 Praha), je prezidentka nadačního fondu Kapka naděje.
Vendula Pizingerová, anteriormente Svobodová, nada como Václava Horová en Praga o 18 de febreiro de 1972 en Praga, é unha activista checa contra a leucemia, presidenta do fondo da fundación Kapka naděje .
Za svou činnost byla několikrát oceněna titulem Žena roku, v roce 2014 získala ocenění Řád Vavřínů.
Polo seu traballo recibiu o título de Muller do ano checa en varias ocasións .
Byla manželkou zesnulého hudebního skladatele Karla Svobody.
Foi a esposa do falecido compositor de música popular Karel Svoboda .
Pochází z Černošic.
A súa familia é de orixe xudía e procede de Černošice .
Po studiu na gymnáziu pracovala v reklamní agentuře a potom ve Straně podnikatelů.
Despois de graduarse na escola secundaria, traballou nunha axencia de publicidade e logo para o Partido dos Empresarios .
V roce 1995 si vzala za manžela hudebního skladatele Karla Svobodu a žili spolu v Jevanech.
En 1995 casou con Karel Svoboda e a parella aveciñouse en Jevany .
V lednu následujícího roku se jim narodila dcera Klárka, která ale ve dvou letech onemocněla leukémií a ve svých čtyřech letech zemřela.
En xaneiro do ano seguinte naceu a súa filla Klárka, pero morreu de leucemia con catro anos.
Vendula následně založila nadační fond Kapka naděje. V roce 2005 se manželům narodil syn Jakub. V roce 2007 spáchal její manžel sebevraždu.
A raíz desa experiencia, fundou no ano 2000 o fondo benéfico Kapka naděje.
Reference
Notas
Václav Prokop Diviš, latinsky Procopius Divisch, německy Prokop Diwisch či Divisch, vlastním jménem Václav Divíšek (26. března 1698 Helvíkovice[1] u Žamberka – 21. prosince 1765 Přímětice u Znojma), byl český katolický kněz, teolog, člen premonstrátského řádu, přírodovědec, léčitel, hudebník a vynálezce.
Václav Prokop Diviš, en latín Procopius Divisch, alemán Prokop Diwisch ou Divisch, de nome real Václav Divíšek nado o 26 de marzo de 1698 Helvíkovice[1] preto de Žamberk e finado o 21 de decembro de 1765 en Přímětice, preto de Znojmo, foi un sacerdote católico, naturalista, curandeiro, músico e inventor checo.
Je znám především jako vynálezce bleskosvodu či hromosvodu (1750–1754). Svůj „meteorologický stroj", který fungoval jako bleskosvod, sestrojil dříve (1754) než světově uznávaný vynálezce bleskosvodu Benjamin Franklin (teoretický koncept 1753, sestrojen 1760).
É coñecido principalmente como o inventor do pararraios, ao que chamou "meteorologický stroj" (concepto teórico en 1750, construido en 1754), antes que o invento de Benjamin Franklin (concepto teórico en 1753, construído en 1760).
Divišova koncepce byla ovšem odlišná od Franklinovy, jeho bleskosvod byl především uzemněný, a proto fungoval lépe.[2]
Porén, o concepto de Diviš era diferente do de Franklin, o seu pararraios estaba principalmente conectado a terra, e polo tanto funcionaba mellor.[2]
V roce 1736 přijal návrh opata Nolbeka, aby se ujal řízení farnosti v Příměticích u Znojma a stal se farářem působícím v kostele svaté Markéty.
En 1736, aceptou a proposta do abade Nolbek de asumir a dirección da parroquia de Přímětice.
Zde se plně věnoval svým experimentům se statickou elektřinou.
Alí dedicouse plenamente aos seus experimentos coa electricidade.
K tomuto účelu si vlastnoručně zhotovil přístroj zvaný elektrum. Byla to skleněná koule, upevněná k dřevěné hřídeli, jejímž otáčením a třením o polštář z telecí kůže získával elektřinu.
Para iso, fabricou un dispositivo chamado elektrum : era unha bola de vidro, unida a un eixo de madeira, que xiraba e se fregaba contra un coxín de pel de becerro para xerar electricidade estática.
V období 1741–1742 převzal Prokop Diviš úřad převora v klášteře v Louce a díky své prozíravosti zachránil rozsáhlý loucký klášter před zkázou během války o rakouské dědictví.
En 1741-1742, Diviš asumiu o cargo de prior no mosteiro de Louka e, grazas á súa previsión, salvouno da destrución durante a Guerra de Sucesión austríaca.
Působení v Příměticích a první pokusy s elektřinou
Traballos en Přímětice e experimentos coa electricidade
V roce 1742 se vrátil zpět na přímětickou faru a tam pokračoval ve svých výzkumech.
En 1742, regresou á parroquia de Primětice e continuou as súas investigacións.
Již tehdy zjistil, že blýskání a hřmění za bouřky je elektrické podstaty a jde vlastně o tytéž jevy, které pozoroval při svých pokusech.
Descubriu que os raios e os tronos durante as tormentas son de natureza eléctrica e en realidade son os mesmos fenómenos que observou nos seus experimentos.
Pověst o jeho experimentech se brzy donesla k císařskému dvoru do Vídně.
Novas das súas investigacións chegaron á corte imperial de Viena.
V roce 1750 byl vyzván, aby své pokusy demonstroval přímo před zraky císaře Františka Štěpána I.
En 1750, foi invitado a unha demostración diante do emperador Francisco I de Lorena e da emperatriz María Teresa.
Lotrinského a císařovny Marie Terezie. Císařský pár byl pokusy tak nadšen, že jej odměnil zlatými medailemi se svými podobenkami.
A parella imperial quedou impresionada cos experimentos e o premiárono con medallas de ouro coas súas semellanzas.
Celou dobu vedl Diviš i čilou korespondenci s fyziky a učenci po celém světě (mj. s Leonhardem Eulerem).
Durante todo o tempo, Diviš mantivo unha animada correspondencia con físicos e estudosos de todo o mundo como Leonhard Euler.
Vynálezecká a publikační činnost
Inventos e actividade editorial
Divišův „meteorologický stroj“ fungoval jako bleskosvod.
A "máquina meteorolóxica" de Diviš foi o primeiro pararraios de Europa.
V roce 1753 byl v Petrohradě při pokusech zabit bleskem profesor Georg Wilhelm Richmann a to vyprovokovalo V. P. Diviše k tomu, aby sepsal krátké latinské pojednání o svádění elektrických výbojů z mračen do země.
En 1753, o profesor Georg Wilhelm Richmann morreu un raio en San Petersburgo durante un experimento, e iso provocou que V. P. Diviš escribise un breve tratado en latín sobre seducir as descargas eléctricas das nubes ao chan.
Tuto zprávu 24. října 1753 poslal do Petrohradu Akademii věd k posouzení. Zpráva však došla pozdě.
O 24 de outubro de 1753, enviou ese informe á Academia de Ciencias de San Petersburgo para que o considerase.
O německé vydání Divišova pojednání, které se ovšem značně liší od Zprávy petrohradské akademie věd, se zasloužil Divišův obdivovatel Johann Ludwig Fricker.
Porén, a mensaxe chegou demasiado tarde; o admirador de Diviš Johann Ludwig Fricker foi o responsable da edición alemá do tratado de Diviš, que difire considerabelmente do Informe da Academia de Ciencias rusa.
Akademie věd Divišovým teoriím nevěnovaly patřičnou pozornost, protože začínaly citáty z Bible a rozvíjely elektroteologické teorie, které v té době byly již zastaralé.
As academias non prestaron a debida atención ás teorías de Diviš, porque comezaban con citas da Biblia e desenvolvían "teorías electroteolóxicas" que xa estaban desfasadas na época.
Přes tyto rétorické nedostatky a neznalost jazyka současné vědy byly konkrétní Divišovy poznatky užitečné a pozornost akademiků by si zasluhovaly.
A pesar destas deficiencias retóricas e do descoñecemento da linguaxe da ciencia da época, as ideas específicas de Diviš foron útiles.
Vědecká veřejnost byla tehdy hluboce otřesena tragickou smrtí profesora Richmanna a pokusy s blesky byly namnoze zastaveny.
A comunidade científica quedou fondamente sacudida pola tráxica morte do profesor Richmann, e os experimentos con raios foron en gran parte detidos.
Prokop Diviš se však rozhodl realizovat svůj záměr – postavit meteorologický stroj.
Con todo, Prokop Diviš decidiu implementar o seu plan de construír un para-raios.
Divišův „meteorologický stroj" (machina meteorologica) nebyl hromosvod v dnešním slova smyslu.
A súa machina meteorologica ou meteorologický stroj non era un pararraios no sentido actual da palabra.
Divišův stroj měl trvale vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí, a tak odvracet samotný vznik výboje.
Suponse que a máquina de Diviš igualaba permanentemente a tensión entre o ceo e a terra, evitando así a orixe da descarga.
Základem stroje byl vodorovný železný kříž umístěný na patnáctimetrovém (a později 41,5 m vysokém) stožáru.
A base da máquina era unha cruz de ferro horizontal colocada nun mastro de 15 m de altura (máis tarde 41,5 m).