Іржы Марван ({{Мова-cs|Jiří Marvan}}; 28 студзеня 1936 — 13 красавіка 2016 [1]) — чэскі мовазнаўца, прафэсар славянскай і балцкай філялёгіі шэрагу ўнівэрсытэтаў розных краінаў.
Jiří Marvan (* 28. ledna 1936 (umrtí 13.dubna 2016) [1]) byl český jazykovědec, profesor slovanské a baltské filologie na řadě světových univerzit.
Жыцьцяпіс
Životopis
Навучаўся ў расейскамоўнай гімназіі, пасьля яе паступіў на філязофскі факультэт Карлавага ўнівэрсытэту ў Празе, дзе вывучаў чэскую і украінскую мовы[1], а таксама спэцыялізаваўся ў балтыстыцы.
Po maturitě na ruském gymnáziu nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, na níž v roce 1959 absolvoval češtinu a ukrajinštinu[1] (rovněž specializaci baltistika).
Адначасна пад уплывам Богуслава Гаўранка заняўся вывучэньнем багемістыкі.
Současně se pod vlivem Bohuslava Havránka zaměřil na studium bohemistiky.
Пасьля ўнівэрсытэту тры гады працаваў у Старачэскім аддзяленьні Інстытуту чэскай мовы (1960—1963).
Po studiích působil tři roky ve Staročeském oddělení Ústavu pro jazyk český (1960-1963).
У 1965 року атрымаў званьне доктара філязофіі.
V roce 1965 získal titul Doktor filozofie.
У 1967—1968 пад кіраўніцтвам прафэсара Паўла Троста быў інтэрнам-асьпірантам філязофскага факультэту Карлавага ўнівэрсытэту па балтыстыцы.
V letech 1967−1968 pod vedením profesora Pavla Trosta byl interním aspirantem na FF UK v oboru baltistika.
Яшчэ да пэрыяду нармалізацыі распачаў міжнародную дзейнасьць.
Kromě zmíněných lingvistů první poloviny 20. století jeho filologický vývoj velkou mírou ovlivnil také Vladimír Skalička, v širším měřítku pak tradice Pražského lingvistického kroužku, jehož aktivním členem je doposud (se zakládajícím členem kroužku Romanem Jakobsonem spolupracoval během svého působení ve Spojených státech amerických). Své zahraniční působení započal již v přednormalizační době.
У 1963–1965 роках працаваў замежным лектарам па багемістыцы Упсальскага ўнівэрсытэту[2], у 1965–1967 швэдзкім лектарам (багемістыка, славістыка і балтыстыка) ва Ўпсальскім і Стакгольмскім унівэрсытэтах.
V letech 1963–1965 pracoval jako zahraniční lektor (v oboru bohemistika) na Uppsalské univerzitě,[2] v rozmezí let 1965–1967 pak jako švédský lektor (v oborech bohemistika, slavistika a baltistika) na Uppsalské a Stockholmské univerzitě.
У 1968 зьехаў з Чэхаславаччыны.
Od roku 1968 začalo jeho exilové období života.
У 1968–1969 быў запрошаным прафэсарам славістыкі і балтыстыкі Дзяржаўнага ўнівэрсытэту Портлэнду.
V letech 1968–1969 byl hostujícím profesorem slavistiky a baltistiky na Státní univerzitě v Portlandu.
У 1969–1972 роках — памочнік прафэсара расеістыкі Каліфарнійскага ўнівэрсытэту ў Дэвісе.
V letech 1969–1972 byl asistujícím profesorem rusistiky na Kalifornské univerzitě v kalifornském Davisu.
У 1973–1992 працаваў прафэсарам расеістыкі і славістыкі Монаскага ўнівэрсытэту ў Мэльбурне (Аўстралія).
V rozmezí let 1973–1992 pracoval jako profesor rusistiky a slavistiky na Monash University v Melbourne v Austrálii.
У 1975–1976 быў запрошаным прафэсарам славістыкі Каліфарнійскага ўнівэрсытэту ў Санта-Барбары.
V následujících letech 1975–1976 byl hostujícím profesorem slavistiky na Kalifornská univerzita v Santa Barbaře.
У Монаскім унівэрсытэце кіраваў катэдрай маскальскай мовы, а ў 1982 заснаваў катэдру славістыкі і стаў першым прафэсарам славістыкі ў паўднёвай паўкулі і дзейным сябрам Аўстралійскай акадэміі гуманітарных навук.
Na Monash University v Melbourne vedl katedru ruského jazyka, později založil (1982) katedru slavistiky a stal se prvním profesorem slavistiky na jižní polokouli a řádným členem (fellow) Australian Academy of the Humanities. Zasloužil se mimo jiné o zavedení baltských a slovanských jazyků jako výběrových maturitních předmětů v Austrálii.
Вярнуўся з эміграцыі ў 90-я рокі XX стагодзьдзя.
Z exilu se vrátil 90. letech 20. století.
У 1994–1997 служыў амбасадарам Чэхіі ў Атэнах.[1] У 1993–1998 працаваў дарадцам у Міністэрстве замежных справаў Чэскай рэспублікі.
V letech 1994–1997 působil jako velvyslanec Česka v Athénách.[1] V rozmezí let 1993 – 1998 pracoval i jako ministerský poradce pro Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.
Ад 1999 року займаўся навукова-пэдагагічнай працай ва ўнівэрсытэце імя Я.
Od roku 1999 se zapojil do vědecko-pedagogické činnosti na Univerzitě J.
Э.
E.
Пуркіне ў Усьці-над-Лабам[2], у 2000—2001 — у Заходнечэскім унівэрсытэце у Пльзені; з 2001 року яшчэ і на філялягічным факультэце Карлавага ўнівэрсытэту.
Purkyně v Ústí nad Labem,[2] v letech 2000-2001 na Západočeské univerzitě v Plzni k tomu je od roku 2001 aktivní i na své domovské FF UK.
У 2001 атрымаў званьне доктара філязофіі ва ўнівэрсытэце Палацкага ў Оламаўцы.[1]
Titul Ph.D. a habilitační řízení úspěšně proběhlo v roce 2001 na Univerzitě Palackého v Olomouci.[1]
Творы
Dílo
Аўтар тэарэтычнай працы па летувіскай мове, выдадзенай па-ангельску (Modern Lithuanian declension, 1978).
Je autorem teoretické práce o litevštině vydané v anglofonní zemi (Modern Lithuanian declension, 1978), v níž uplatnil své zaměření na jedinečnost jazykové endosféry, zejména tvaroslovné morfologie. S přesvědčením o nenahraditelné hodnotě každého jazyka, byť s malým počtem mluvčích, souvisí také jeho dílo Brána jazykem otvíraná aneb o češtině světové (2004), v němž češtinu uvádí do světového jazykového kontextu. Svou kompetenci v oboru synchronní i diachronní jazykovědné bohemistiky a slavistiky osvědčil zejména v dílech České stupňování (1986, 2008) a Jazykové milénium.
Папулярызаваў багемістыку, паляністыку, украіністыку, балтыстыку, беларусістыку і іншыя філялягічныя дысцыпліны.
Je popularizátorem bohemistiky, polonistiky, ukrajinistiky, baltistiky a dalších filologických oborů.
У 1991 року уганараваны Залатым крыжам Польскай рэспублікі за заслугі ў разьвіцьці польскай мовы, а ў 1997 — ордэнам вялікага князя Гедыміна за ўнёсак у летувіскую мову.[2]
V roce 1991 byl vyznamenán Zlatým křížem Polské republiky za zásluhy o polštinu a v roce 1997 Řádem velkoknížete Gediminase za zásluhy o litevštinu.[2]
Літаратура
Bibliografie
Крыніцы
Reference